Ecův poslední román

Dne 19. února roku 2016 ve věku 84 let tento svět navždy opustil významný italský profesor sémiotiky, (což je nauka o znakových systémech), estetik, filosof, ale pro své čtenáře po celém světě především velký spisovatel a jeden z nejvýznamnějších představitelů postmoderny: Umberto Eco.

Tuto recenzi jeho posledního románu věnuji jeho památce.

Audioverze Nultého čísla byla stále se rozšiřující obci audioknižních posluchačů představena 5. listopadu při příležitosti 1. Velkého audioknižního čtvrtku, jenž se inspiroval populárním Velkým knižním čtvrtkem. A stejně jako v rámci knižního čtvrtku i v rámci jeho mladšího audioknižního bratříčka bylo na trh uvedeno hned několik, konkrétně 8, „horkých” audioknižních novinek, které mají potenciál stát se bestsellery.

Ecovo Nulté číslo u nás na CD (a samozřejmě zároveň také digitálně) vyšlo zásluhou vydavatelství Tympanum velice záhy po tom, co vyšla jeho knižní verze, tedy v době, kdy ještě nikdo nemohl tušit, že to bude, sice nejrychleji do audia převedený, ale zároveň také poslední počin, kterého se od slavného literáta dočkáme.

Vypravěčem posledního Ecova románu, v němž se vrací do pro něj důvěrně známého prostředí redakce, se stal herec Petr Oliva, jenž je známý především z oblasti dabingu, ale před časem úspěšně vstoupil také na audioknižní scénu coby vypravěč Gailbraithova románu Volání kukačky a poté i jeho pokračování s názvem Hedvábník.

Olivova četba Nultého čísla je profesionální a jeho přednes i sytý hlas se příjemně poslouchají a k příběhu plného konspirací, jimiž se Eco značnou část svého profesního života vědecky zabýval, se jeho lehce chraplavý hlas skvěle hodí. Navíc jím obsáhne poměrně velký rozsah poloh od typicky hluboké až drsné, kterou navozuje temnou atmosféru, přes neutrální vypravěčskou, až po vyšší, v níž ztvárňuje celkem přesvědčivě ženské hrdinky.

Při zmínce o konspiračních teoriích se Ecovým příznivcům jistě vybaví jiná jeho slavná práce a to Foucaltovo kyvadlo, které se jimi zabývá podrobně. Mohlo by se tedy zdát, že kvůli stejnému tématu jde o díla podobná, nabízející srovnání, ale má to jeden podstatný háček. Každé z děl je totiž psáno zcela jiným způsobem.

Nulté číslo je zkrátka na rozdíl od poměrně vědecky pojatého, velmi intertextového a čtenářsky náročného Foucoultova kyvadla psáno beletristicky a poplatně tomu je založeno na klasických dialozích postav, které děj spolu s teorií o Mussolinim posouvají kupředu. Je bez významnějších přesahů a je tak mnohem přístupnější pro široký okruh čtenářů.

Hlavním tématem zde však není pouze Mussolini a jeho dvojník, ale také to, „jak to chodí v redakci“, každodenní redakční práce na nultém čísle bulvárního Zítřka. Pokud se chystáte do nějaké nastoupit, nebo o práci v novinách dokonce sníte, pak Vám poslech Nultého čísla vřele doporučuji, ale počítejte s tím, že pravděpodobně přijdete o iluze. A Umberto Eco ví, o čem mluví, protože byl jistou část svého života profesionálním redaktorem. Než se ve svých 48 letech, poté co vyšel a dosáhl nebývalého úspěchu jeho první román Jméno růže, mimochodem naprosto skvěle zdramatizovaný Českým rozhlasem, stal profesionálním romanopiscem.

Sám Umberto Eco v rozhovorech prohlašoval, že styl jeho románů je vždy poplatný tématu. Slavné Jméno růže tak bylo psáno (včetně kompozice) jako typický středověký román, naproti tomu Nulté číslo je psáno strohým až suchým nicméně hutným stylem novinářským s jednoduchou, i když vlastně rámcovou kompozicí.

Temnou atmosféru příběhu, byť jsou v něm i vysloveně vtipné momenty, se snaží navodit i temný do ruda stylizovaný obal s neurčitým obrysem postavy. Hudební předěly jsou vesměs vhodně zvolené a v těch správných momentech dokreslují tu veselou atmosféru v redakci, tu temnou atmosféru úzkých a zapadlých milánských uliček, které ukrývají nejedno tajemství.

Jak tento novinářský příběh s příchutí tajemna nakonec dopadne a přijde-li vůbec někdy čas bulvárního Zítřka, si už musíte poslechnout sami. Pořídit si jej můžete v digitální podobě na stránkách Audiotéka.com (což je nová verze Audiotéky.cz) a hned si jej pohodlně pustit například ze svého mobilního telefonu, kterým mimochodem právě Zítřek věštil, že se nikdy masově nerozšíří a dospějí k brzkému zániku.

Příběh, který Vám kromě takovýchto perliček, nabídne také jednu konspirační teorii o Mussoliniho dvojníkovi, ale především zasvěcený pohled do procesu vzniku novin, manipulace a falzifikace veřejného mínění, kterou dennodenně provádějí, Vás bude provázet téměř šest hodin, mimochodem stejně dlouho jako dramatizace Jména růže.

Niki

(Umberto Eco: Nulté číslo, Tympanum, 2015)